Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Navzdory tomu, že smutnice je otravná poletující muška, zvolili si SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY její jméno jako název svého nejnovějšího alba. O jejich zahrádkářských motivech je však možno úspěšně pochybovat: u kapely s tak mimořádným citem pro aplikaci domácího folklóru do metalu to ostatně ani jinak nejde. A tak hned při prvním kontaktu s nahrávkou máte před očima to, co celou „Smutnici“ zdobí jako černá krajka nahé, smyslné ženské tělo. Nádherný výraz, silně odkazující svým smyšleným významem do dávné, mlhou opředené slovanské mytologie, do časů, s nimiž je onen folklór svázán pupeční šňůrou, svádějící k úvahám o jakési bohyni, záhrobní bytosti či období smutku.
K tomu skutečně působivý obal, ještě dále rozvíjející tuhle fantaskní myšlenku, a jeden má málem pocit, že tohle album snad ani není nutné otvírat, protože si u něj bohatě vystačí jen s právě popsanými zrakovými vjemy.
To by ovšem byl opravdový hřích. Na „Smutnici“ totiž definitivně vrcholí sbližování SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY, původně doommetalové kapely, s lidovou tvorbou, jež započalo už na albu „Relic Dances“ (2004). A vrcholí vskutku mimořádným způsobem. Naslouchání téhle nahrávce je jako procházka lesem pradávné pohanské minulosti, v němž jste přímo obklopeni nejrůznějšími citově zabarvenými podněty, náladami a zhmotnělými sny, jimž po vzoru názvu celé nahrávky pochopitelně panuje především krásný smutek.
Dál, pořád dál a ještě hlouběji. Přiznám se, že jsem zprvu úplně nevnímal, jak moc komplexním dílem v tomhle směru „Smutnice“ vlastně je, ale čím častěji jsem se jí nechával omámit, tím víc to vyplouvalo na světský povrch. Těch osm skladeb je jako osm neposedných plamínků, z nichž každý je sám o sobě schopen rozpoutat a nasytit pořádný požár. Osm neposedných hádků, které dávný žrec spletl v tajemný symbol „Smutnice“ a poslal po proudu času až do dnešních dnů.
Mými největšími favority jsou „Ten, který ukoval Slunce“, „Ptakoprav“ a „Tichý zpěv“, ale to o ostatních skladbách neříká vůbec nic. Jak jsem už naznačil, na albu skutečně není hluchého místa a způsob jakým jej kapela vymyslela a napsala, je vskutku mimořádný. Rozličné melodické lahůdky, kytarový riff vždy jen v těch nejsprávnějších momentech, stejně jako opatrný murmur, libozvučné texty a na vrcholu toho všeho jako drahý kámen ve sbírce zpěv Hanky Hajdové. Má-li smysl si v těchto souvislostech připomínat definici folk metalu a hovořit o jeho ideální podobě, pak vězte, že na „Smutnici“ jí Tichý proud bezbožné elegie dokonale naplnil a ještě obohatil o podstatnou špetku své doomové minulosti.
Vskutku. Chcete-li slyšet SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY v jejich nejjasnější novodobé hodině, pusťte si právě „Smutnici“.
Smutnice (stejně jako komunisti) jsou svině. Ale stačí trocha Mospilanu a je po nich. Po smutnicích. Ovšem tahle "Smutnice" je mnohem odolnější. Předchozí "Návaz" si dodnes pouštím relativně často a po letech jsem byl nucen zvednout jeho hodnocení k maximu (nějak nefunguje editace starých hodnocení, je slíbena náprava). Ta deska je ve své křehkosti a podmanivosti mimořádná. Je velká škoda, že se s ní po boku Season Of Mist nepovedlo prorazit více, jak si posteskli Hajdovic v aktuálním rozhovoru. Holt v tomto ranku (z hlediska formální značky "folkmetal") se s rozjuchanými Finy na světových kolbištích soupeří těžko. Už můžeme jen spekulovat, jaky by to vypadalo, kdyby se pořadí vydání uvedených desek prohodilo.
"Smutnice" se jeví skočnější (relativně), riffy jsou ostřejší, kytary jsou víc slyšet. Je to více metal než folk(lór), přičemž ten výrazný emocionální náboj zůstal. Málokdo asi mohl očekávat ve tvorbě SSOGE třeba sypačku. No a je tam a pasuje tam, obzvláště když je na ni navázáno krásným duetem, v němž se ze strany Hajda family Ltd. dlouhodobě utlačovaný Pavel Hrnčíř vyřval ze své frustrace ("Kdo z nás je víc"). Najednou shledávám, že ten model "kráska a zvíře" se nejeví být v metalové tvorbě úplně vyčerpaným. Chtělo by se mi zvolat, že na příští desce chceme více Hrnce. Ale je jasné, že pokud kapela disponuje tak výrazným a svébytným ženským vokálem, chlapovi nezbude, než strpět plíživé ujařmení. Však víme, nejsme-li Marigoldem.
Když tak sleduju Louisovu desítku, tak bych s ní i souhlasil. Ale jen do té doby, než zazní "Za nevěstou". Pak pro mě "Smutnice" trošku ztrácí otáčky. Ovšem děti jsou odrozeny, dům je postaven, babičky fungují, takže SSOGE mohou směle hledět v zářné zítřky a my s nimi. Však oni ještě na Západě prorazí. Cítím to! Ale zkusil bych i to Rusko...
Americký retro hevík, který se svou razantní přímočarostí vrací k prvnímu období Maidnů. Rytmika částečně vychází i z domácí thrashové scény, ale jak začnou kvílet kytary, koukají z toho Harrisovci. Za mě dobrý, přepošlu to Dalasovi k posouzení.
Soutěž o nejlepší metalový obal tohoto roku můžeme uzavřít, už na konci února tu máme jednoznačného vítěze - „Here Be Dragons“. Cenu přebírá Rodney Matthews. Pod obalem najdeme, bohužel dle očekávání, již jen recyklovaný a mnohokrát přežvýkaný obsah.
Zajímavý je tradičně pouze seznam hostí (Tate, Kiske, Atkins, Khan ad.), jejich účast však do země spolehlivě zadupává otravný hlas principála a samozřejmě i bilionkrát slyšené odrhovačky, které složil. Skalní aplaudují,ostatní si jen uplivnou a jdou dál.
Pod novým vydavatelem se Němci END OF GREEN vrací ke kořenům. Reedice debutového alba včetně jeho nově nahrané verze je celkem příjemným připomenutím jejich důrazných gothic doomových začátků. Uvidíme co bude dál.
Ale jo, tenhle pozdní švédský diskotékový metal má něco do sebe, a to i na svém již devátém řadovém albu, kde krom zlata v hrdle Nilse Molina nabízí i pár výrazných melodií, co se dobře posluchají, obzvlášť když pod nimi bublají ty tvrdé kovové spodky.
Takový francouzský stylový bráška Řeků MOTHER OF MILLIONS. Citlivý a náladový prog rock s důrazem na baladičnost a melodiku. A i zde má hodně výraznou roli emotivně zabarvený vokál. Hudebně se najdou vlivy LEPROUS, PORCUPINE TREE, ale i krajanů KLONE.
Po tragické smrti klávesáka Makise Tsamkosogloua, který v roce 2019 zemřel přímo na pódiu, se Řekové vrátili s ještě emotivnější porcí svého prog rocku. I díky výraznému vokálu je opět cítit LEPROUS aura, ale vůbec to nevadí. Výsledek je super.